[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
„Ano, moje dcera je adoptovaná. A jen já jsem její opravdová máma! Myslím, že je na pováženou, jak příliš často ve svém životě už slyšela tu ošklivou a nepravdivou větu, že nejsem její skutečnou maminkou. Proč má kdokoli potřebu něco takového adoptovaným dětem vykládat? Poprvé se Vanesska tuto informaci dozvěděla už v první třídě, a to od svých spolužáků, kteří se jí kvůli tomu posmívali. Reakce byla logicky strašlivá, křičela a plakala celý den. Neuvěřitelně mě to naštvalo, na druhou stranu chápu, že děti v tomto věku bývají necitlivé a kruté, nedokážou ještě domyslet důsledky všeho, co vysloví nebo udělají. Nejsou většinou zlé záměrně a úmyslně, prostě je zrovna nenapadne nic lepšího než něco bez rozmyslu vyhrknout,“ svěřuje se Andrea (39).
Jenže jak vůbec s faktem, že je potomek adoptovaný, naložit? Kdy mu tuto pravdu sdělit a jakým způsobem? (České zákony ukládají v současné době adoptivním rodičům za povinnost říct o tom dítěti nejpozději do doby, než zahájí školní docházku, ne všichni to ale už takto brzy dokážou). Každá rodina je jiná a rodiče se s tím nakonec poperou individuálně, jak uznají za vhodné, respektive nejlepší a co možná nejšetrnější pro jejich ratolest.
Otázka „správného“ věku je složitá, určitě by se ale skutečnost o svém původu mělo dítě dozvědět jedině od svých rodičů, v žádném případě od nikoho cizího. Jen na rodičích je, jakou formou vše vysvětlí a kdy se k takovému pohovoru odhodlají. Nikdy to není snadné, a pokud takto choulostivou věc „provalí“ kdokoli jiný, situaci to razantně zhorší. A dítěti to velmi ublíží. „Stačí pár necitlivých slov nebo jeden jediný posměšek či nevhodná poznámka a napáchá nenapravitelné škody, dítě to nenapravitelně zraní. V případě malých dětí to lze ještě z určitého úhlu pohledu tolerovat, ty často ani přesně nevědí, co říkají. Dospělí by si ale měli uvědomit, jaké škody mohou napáchat, i když třeba ne se zlým úmyslem. Každý by měl vědět, že adoptivní rodiče jsou skutečnými rodiči dítěte. Jedinými skutečnými rodiči, to zdůrazňuji! A je úplně jedno, jak se na to díváte a co si o adopci myslíte. To my jsme k naší holčičce celé noci vstávali, vyměňovali plenky, četli pohádky, báli se o ni, když byla nemocná, foukali modřiny, odřeniny a jiná bebíčka, učili ji první písmenka, fandili na tenisových zápasech, objímali ji a líbali, opakovali každý den, jak moc ji milujeme. To jsou věci, které dělají skuteční rodiče,“ říká Andrea.
Určité riziko, že se osvojené dítě úplnou pravdu dozví od někoho cizího, existuje vždycky. I kdyby to byl třeba bratranec nebo kamarád od sousedů. Protože jak známo, děti často opakují to, co slyší doma nebo kolem sebe. A je pak už na dospělých a ostatních rodičích, aby to svým ratolestem včas a srozumitelně vysvětlili. „Pokud spolužáci vašeho dítěte od svých rodičů doma zaslechnou například, jak to musí být divné, vychovávat a starat se o dítě, které porodil někdo cizí, jaká rizika a nebezpečí na nás číhají a že jejich adoptovaný kamarád je „jiný“ a kdo ví, co se z něj vyklube, co si pak mají myslet? Převezmou tento pošramocený a zcestný názor a při nejbližší příležitosti se s ním pochlubí ostatním,“ zlobí se Andrea.
Podle psychologů je potřeba, aby osvojené děti měly jasno ve svém postavení v domácnosti. Musí vědět, že jsou „pravými“ dětmi svých rodičů a být si stoprocentně jisté jejich láskou. Některé mohou mít psychické problémy, trpět pocity frustrace a nejistoty. „Může to s nimi být náročnější, zejména, pokud byly adoptovány v pozdějším věku a nikoli jako úplná miminka. Někdy trpí utkvělým strachem z odmítnutí nebo že se v nich rodiče zklamou, nebudou je mít dost rádi, opustí je nebo dokonce vrátí do ústavu. Pro adoptované dítě je neuvěřitelně kruté a bezohledné od kohokoli slyšet, že nejsem jeho opravdová maminka. A to jen proto, že jsem ho sama nepřivedla na svět. Dceři je dnes 15 let a je s tím již dobře srovnaná, ví, že ji milujeme nade vše, náš vztah je založený na důvěře a maximálním porozumění. Dneska už si umí s podobně nevhodnými komentáři nebo zvědavými dotazy poradit, jako sedmileté jí ale nerozvážné chování spolužáků způsobilo obrovské trauma. Tajně doufám, že až bude starší a odejde na střední školu, nic takového už jí nikdy nikdo předhazovat nebude,“ uzavírá Andrea.